Vteřiny slunce a requiem

Na počátku knihy Vteřiny slunce a requiem se setkáváme s hlavním hrdinou ve zlomovém okamžiku, kdy se ocitá na útěku. Utíká, aby spálil mosty za svým stávajícím životem, sám ovšem pořádně netuší, před čím utíká a kam. V tom je svým způsobem nikoli neobvyklým představitelem člověka začátku 21. století, kterému se otvírá neskutečné množství možností a téměř absolutní svoboda ve výběru, avšak nedokáže se sám rozhodnout, co je správné. Od začátku až do konce nenajdeme v textu jméno hlavního hrdiny, pohybuje se tak textem trochu jako přízrak, ztělesněné váhání nad životem, které také člověku přináší svoboda. V názvu stojí vedle sebe dva protiklady, které spolu na hrdinově cestě nesoupeří, naopak se vzájemně doplňují – opojné vteřiny slunce střídají hořké vteřiny requiem a nakonec k sobě mají tak blízko, že je hrdina již není schopen rozlišit. Subjektivní líčení v ich-formě je ve zlomových okamžicích narušováno několika básnickými texty, které ještě osobněji reflektují pocity hrdiny a jinak souvislou prózu trhají na úseky.