Čechoráj

Jiří Ovčáček

Odpuštění a smíření. Jak krásná slova, volající po těch nejušlechtilejších citech, myšlenkách a činech. Dějiny nám přinášejí řadu vzpomínek na lidi, kteří odpouštěli a v lásce se smířili se svými bližními. Jak blaženi byli! Dokážeme se ale my smířit s vlastní historií a odpustit? Bojujeme staré bitvy a jejich odkaz nás vede k obnovování krutosti. Člověk 21. století není jiný než starověký a středověký předek, svůdně mu zní polnice, pomíjivost slávy a porážka protivníka. Dějiny jsou pro nás bohaté menu, ze kterého neochvějně vybíráme ryčné kroky a mocné tahy. Však ve skutečnosti nejsou nic než prach. Přetrvává jen láska, tedy činy srdce, přetrvává jen odpuštění a smíření. Vedou ke skutečné svobodě, rozlomení pout otroctví velkého činu. Pohlédněme tedy srdcem na naši vlast a její života běh. Nalezněme životadárný pramen, jehož vody svlažují zahradu českou přes tisíc let, a vždy ji zachraňují, když se zdá, že se v poušť promění. Ponořme se do tajemství rodné země.